2. kapitola: Jak se Klimek seznámil s lidmi
Klimko byl skřítek, který žil v podzemních chodbách Karvinských dolů už dlouhá léta. Znamenalo to pro něj jediné – lidi znal, ale oni neznali jeho. Věděl o nich všechno, jak fárali dolů, jak se lopotili v tmavých štolách, jak si pomáhali a jak si večer vyprávěli historky při šálku horké kávy. Ale oni ho nikdy nespatřili.
Klimko byl opatrný. Věděl, že kdyby ho někdo zahlédl, mohl by se ho leknout nebo by si myslel, že je to jen hra stínů. A tak se držel v tmavých koutech, sledoval, varoval a pomáhal, ale vždy potichu a neviděn.
Jednoho dne se však stalo něco zvláštního. V dole pracoval starý horník jménem Josef. Byl to zkušený chlapík, který v podzemí strávil celý život. Měl laskavé oči a vždycky se ke všem choval dobře. Jednoho večera, když ostatní už odešli na povrch, se Josef zdržel, aby zkontroloval důlní výztuhy. Vtom mu zhasla lampa!
„Sakra,“ zamumlal Josef a začal šátrat po kapsách, jestli nemá náhradní zápalky. Ale nenašel nic. Byl v úplné tmě a nevěděl, kudy se vydat.
V tu chvíli uslyšel jemné ťuk, ťuk, ťuk…
Nejdřív si myslel, že se mu to zdá. Ale pak – ťuk, ťuk, ťuk – se ozvalo znovu, tentokrát blíž. Josef si vzpomněl na staré historky o skřítkovi, co hlídá horníky, a zamrazilo ho v zádech.
„Klimko?“ zašeptal do tmy.
V tu chvíli před ním cosi zazářilo – malé světýlko, jako když se mihne bludička. Josef nemohl uvěřit vlastním očím. Uprostřed světélka stál drobný skřítek, sotva po kolena vysoký, s ušmudlanou čepičkou a jiskřivýma očima.
„Pojď za mnou,“ řekl Klimko tichým, ale pevným hlasem.
Josef, ač byl starý a věřil hlavně ve vlastní ruce a lopatu, šel za skřítkem. Světélko mu osvětlovalo cestu a on brzy našel správnou chodbu. Jakmile se přiblížil k výtahu, světélko zmizelo.
Horníci na povrchu byli překvapení, když Josef vylezl ven celý udýchaný a trochu pobledlý.
„Co se stalo, Josefe?“ ptali se ho.
Josef se na chvíli zamyslel a pak jen řekl: „Dneska jsem poprvé viděl Klimka. A měl pravdu. Opravdu nás hlídá.“
Od té doby se mezi horníky říkalo, že když se ocitneš v nouzi, stačí poslouchat. Protože Klimko nikdy nenechá horníka na holičkách.
A tak se hornický skřítek poprvé ukázal člověku – a už navždy zůstal součástí příběhů Karvinských dolů.